A tak jsme si domů přivezli štěně. Takový roztomilý medvídek – a děsné torpédo. Ale od začátku. Doma jsme měli již rok a půl starého AST a chtěli jsme (hlavně já chtěla) pro něj kamaráda. Pro svou nekonfliktní a přátelskou povahu bylo pro nás jasnou volbou plemeno American Bully. Našli jsme chovatele, prošli si nějaké informace, zavolali a po domluvě jeli pro pejska.

Kirby byl úžasný, všechno ho zajímalo a miloval všechny a všechno. S našim psím puberťákem se okamžitě skamarádil a jsou nerozlučná dvojka. Oba se mnou chodili na cvičák, do práce a oba byli spokojení a šťastní. Kolem šestého měsíce jsme si všimli, že Kirby kulhá na levou přední nohu. Pár dní jsme počkali, jestli to nebude jen naražené a když se nic nelepšilo, vyrazili k naší veterinářce. Ta udělala RTG, nic nenašla, nasadila léky od bolesti s tím, že to nebude nic vážného.

Bohužel souběžně s kulháním se pomalu začala měnit i Kirbyho povaha. Tak jak před tím byl přátelský ke komukoliv teď už sám od sebe za nikým nešel. Nechal se pohladit, po chvilce už byl zase kamarád, ale na prvotní kontakt začal být opatrný. Venku mu začal vadit hluk, motorky, velká auta, hloučky lidí. Když se ani po dvou týdnech nic nezměnilo, vrátili jsme se zpátky na veterinu. Paní doktorka naznala, že bude lepší se obrátit přímo na ortopeda a udělat RTG v narkóze. A tak se jelo na veterinární kliniku, Kirby se uspal a udělali se rentgenové snímky. Ortopéd snímky posoudil a sdělil nám, že se jedná pouze o Panostitidu, což je štěněcí kulhání v důsledku rychlejšího růstu a, že to není nic vážného. Bylo nám doporučeno upravit krmení, nasadit léky od bolesti a v době podávání léku omezit pohyb. Ještě nás pan doktor ujistil, že kolem jednoho roku kulhání samo odezní.

Upravili jsme tedy krmení, nasadili léky od bolesti, omezili pohyb. Také jsem začala s Kirbym více socializovat. Chodili jsme do města, na autobusové i vlakové nádraží, do restaurací. Ale nelepšilo se ani kulhání ani chování. Přes veškerou snahu o socializaci, začal na cizí lidi štěkat a venku se snažil před vším utéct. A tak jsme na základě doporučení navštívili jinou kliniku. Přístup pana doktora byl jedním slovem úžasný. Jen prvotní prohlídka trvala hodinu, pan doktor byl opravdu důsledný. Po prohlídce šel s námi i ven a díval se, jak Kirby chodí a běhá. Následovalo další RTG v narkóze a tam už byla diagnóza jiná - Medial Compartment Disease (MCD). Poškození loketního kloubu. Pravděpodobně oboustranné.

Domluvili jsme se, že se za dva dny vrátíme a pomocí aplikace Lidokainu do loketního kloubu se určí, zda jde o jeden kloub nebo o oba dva. Test potvrdil poškození obou loketních kloubů a stanovil se termín Artroskopie. A tehdy mi pan doktor řekl jednu moudrou větu, na kterou jsem měla přijít sama – „Můžete socializovat, jak chcete, ale ten pes má bolesti a cítí se ohrožený. Dokud nebude zdravý, nezmění se“.  2.8. proběhla oboustranná Artroskopie. Levý kloub byl už bez chrupavky úplně, pravý v pořádku. Operace trvala 3 hodiny. Když se Kirby probouzel, byli jsme již u něj. Ještě spinkal, ale sotva uslyšel manželův hlas, začal vrtět ocasem.

Ta noc po operaci byla hrozná, Kirby celou noc plakal bolestí a já s ním. Dny ubíhaly, Kirby se zotavoval z operace a původní domluva byla taková, že cca po dvou měsících půjde na druhou operaci. Měla se operovat přední pravá noha. Pan doktor měl přetnout vřetenní kosti, aby se uvolnil tlak, kosti se samy poskládaly tak jak mají a tím by se zabránilo poškození chrupavky. Prognóza byla sice děsivá – 6 měsíců léčby, než kosti samy srostou, bolesti a samozřejmě značně omezený pohyb. Ale říkali jsme si, že když to má zachránit nohu, že do toho půjdeme. Ale….

Ale Kirby najednou přestával chodit na zadní nohy. Chodil čím dál hůř, ploužil se podél zdi a nám to rvalo srdce. Chodili jsme na veterinu, na kliniku a nikdo nic nevěděl. Chodili jsme každý den na injekce, na testy na nemoci z klíšťat, na revmatologické testy a další vyšetření, ale nic se nezjistilo. Druhá operace se odložila a naše veterinářka nám doporučila ať jej dáme na kortikoidy a necháme ho žít, dokud budou zabírat. Ale s tím jsme se nemohli smířit. Nakonec ještě napadlo paní doktorku, že nás zkusí dostat k jednomu uznávanému profesorovi, který řeší takovéto komplikované případy. Termín jsme dostali až za měsíc, ale byla to pro nás asi jediná šance.

Další dva týdny probíhaly stejně – Kirby se opatrně ploužil a byl rád, že se dojde vůbec vyčůrat. Nosili jsme ho ve speciálním postroji, abychom mu maximálně pomohli. Jinak ven s námi nechodil, nechtěl už ani vyjít ze dveří a většinu dne jen ležel na posteli. Byli jsme z toho nešťastní, trhalo mi srdce dívat se na to, jak roční pes trpí bolestmi a už skoro vůbec nechodí. A po těch dvou týdnech mi v pátek dopoledne volal do práce manžel. Kirby se přetáčel na posteli, spadnul, strašně zavyl – a začal chodit