Každý pejskař tu situaci určitě zažil – stojíte a marně se snažíte přivolat svého psa k sobě, zvýšíte hlasitost a vidíte jen vzdalující a zmenšující se tečku v dáli. A pokud máte ještě psa ironického ignoranta – pes se otočí, letí k Vám, Vy jásáte, že se to povedlo, on kolem Vás pouze tryskem proletí s pohledem „snad jsi opravdu nevěřila tomu, že přijdu“ a teprve pak uvidíte vzdalující a zmenšující se tečku v dáli.

A jak na to, aby to bylo správně?? Zkusme si zde nastínit základní kroky:

1. Učit začínáme již od štěňátka – v tuto dobu má štěně nejsilnější vazbu na člověka, jelikož není samostatné a navíc je velmi hravé. Začínáme oslovením, jakmile na pejska zavoláme jménem a on k nám přiběhne, ihned ho velmi chválíme a dáme pamlsek jako odměnu. Velmi důležité je dát po splnění povelu povel „volno“. Pes se tím učí, že po tomto povelu může odejít, do té doby je u nás a čeká, co bude následovat.
2. Po veškerých povinných očkováních je ideální najít si cvičák a začít pravidelně se štěňátkem chodit. Nejen, že si osvojíte základy poslušnosti, ale hlavně se pejsek naučí reagovat na Vás i v přítomnosti ostatních psů. Je to také skvělá socializace.

Povel „ke mně“ – vyslovujeme vesele leč důrazně. Používáme v momentě, kdy si jsme jistí, že pes přijde. V opačném případě nahradíme povel „ke mně“ jiným povelem, například, „pojď sem“ ať si přivolávací povel zbytečně nekazíme. A pro učení povelu „ke mně“ použijeme dlouhé vodítko nebo stopovačku, kdy máme jistotu, že pes s naší pomocí povel splní. Přivolání zkoušíme během procházky i několikrát bez toho, že pejska potom hned připneme na vodítko. Dáme povel, pes přijde, následuje pochvala a povel „volno“. Pokud máme pejska, který má rád házení balónku nebo klacků, můžeme mu dopřát odměnu i v podobě hry.

Povel „ke mně“ a pejsek nepřijde – pejska tím učíme, že k nám i po tomto povelu nemusí přijít. Prostě v momentě, kdy tento povel dáme, musí pejsek přijít i kdybychom ten povel měli udělat společně s ním.

Možnost volby – máme pejska na stopovačce a dáme přivolávací povel. Neškubejte okamžitě stopovačkou, vteřinku počkejte ať má pes možnost povel splnit bez toho, že za něj někdo tahá.

Stopovačka je opravdu ideálním pomocníkem k naučení přivolání. Pes má dost volnosti, přesto ho máme pod kontrolou. Také se dá využít pomoci druhé osoby – ta stojí u pejska zatím co vy poodejdete. Po přivolávacím povelu pomocník vyšle psa vaším směrem.

Pamlsky – velké lákadlo a skvělý pomocník. Ideálně když si na přivolání vezmete jiné, daleko lepší pamlsky. Osobně mám jedny sušenky na běžné situace a na přivolávání a složitější cviky používám točený salám nebo maso :-). Psi si rychle zapamatují, že na přivolání je čeká nějaká lepší mňamka a letí jako o život :-).

Přivolání v přítomnosti ostatních psů – osobně velmi dobře znám situace kdy jsem se psy sama v lese a oni fungují na sto procent, ale jakmile se objeví jiný pes nebo si hrají s více psy, je to daleko těžší. Na cvičáku se tyto situace trénuji – psi jsou odloženi a přivolávají se na střídačku jeden po druhém. Problém je, že psi si strašně rychle zvyknou, že cvičák je místo, kde se cvičí a i když mu dáte povel „volno“ hlavně ti starší ani nikam daleko neodcházejí jelikož ví, že je za chvíli přivoláte. Tak co s tím? Skvělé jsou skupiny socializačního venčení. Pokud žádnou takovou nemáte, ale máte, kteří mají také psy, poproste je ať jdou s vámi i se svými svěřenci ven a zkoušejte to na stopovacím vodítku.

Zkoušela jsem různé metody učení přivolání. Zkoušela jsem dát povel a začít utíkat opačným směrem, aby mě museli následovat. Při představě, že se proti mně zjeví pejskař, já na psy zavolám povel a začnu utíkat pryč, jsem se musela hrozně smát, jak to asi bude pro toho pejskaře vypadat :-). Ale co se mi hodně osvědčilo, je učení zákazových povelů. Pes se tím učí ovládat své emoce a přerušit činnost, kterou má rád nebo moc chce udělat. Ale o tom bude další samostatný článek.

Každopádně jako u každého učení i zde platí trénink, důslednost a odměna :-).